22102017

podzim mám ráda. všechno to pochmurný počasí, chladnější vzduch, umírající barvy. podzim je fajn, mikiny jsou fajn, kalhoty jsou fajn. můj byt má normální teplotu, nemusím topit, a když ráno prší, tak spím dál. ale podzim nemá rád mě. nutí mě dělat špatné věci. vymyká mě kontrole. nutí mě pít alkohol, což dělají i ostatní roční období, ale na podzim se začínají množit lahve od vína z mých příjemných soukromých večírků. podzim spíš ze mě vytahuje to nejhorší, co ve mě je. ale možná proto má i podzim tolik ráda.

Continue reading „22102017“

pátek the třináctého

nejsem pověrčivá většinou. občas jo, když mi to má přinést benefity, ale z pátku třináctého si nic nedělám. já kurvím věci dost sama o sobě klidně i v úterý dvacátéhodruhého. different day, same story. mnohem víc, než nějaký pátek třináctého, mě děsil fakt, že je Signal festival. ten je už tradičně taková malá divočinka. vlastně každý rok se nějak potkáme, že se podíváme na všechny ty instalace. kultura a tak. každý rok to dopadne ale tak, že dáme srazy na Míráku, a jdem koupit flašku k nejbližším čongům.

Continue reading „pátek the třináctého“

jenom jsem aktivní

přemýšlela jsem, co napíšu. totiž ono se říká, že je dobrý být nějak aktivní. komunikovat se čtenářem. v mém případě samozřejmě se „čtenářema.“ zase jiné rady říkají, že psát nějaké osobní věci, to v blogování nemůže uspět. že prý nikoho nezajímají naše snídaně, a co se nám dneska stalo. mně to přijde trochu naopak. jednak, protože vidím, že to na dnešní „scéně“ funguje, jednak, že já znám sama sebe. vždycky si ráda poslechnu novinky z cizích životů. a čím samozřejmě špinavější novinky, tím lepší novinky. ale asi je to trochu i o nějaký tý fame. kterou nemám. nicméně…

Continue reading „jenom jsem aktivní“

jednička 0:0 peněženka,- kč

já jsem vždycky měla peníze. teda většinou. jediný, kdy jsem snad žádný neměla, bylo na konci šesté nebo sedmé třídy, protože jsem si každý ráno u vietnamce koupila nějakou tyčinku, o velké přestávce housku pití a tyčinku a pak jsem tam většinou seběhla ještě jednou. došlo pití. nebo tyčinka. ono není divu, že jsem se na základce docela slušně vykrmila. ale nelituju ani jednoho sousta

Continue reading „jednička 0:0 peněženka,- kč“

emiráty a alkohol

já jsem věděla, že něco smrdí na tom, když naši řekli, že teda můžu do těch Emirátu letět s nima, i když tu chtěli obnovovat svojí lásku.

„Ajman je nejtolerantnější emirát, tady se dá koupit alkohol normálně v supermarketu,“ říkala máma tátovi, když chtěl koupit nějakou lihovinu v Duty Free na Dubajském letišti.

to určitě.

Continue reading „emiráty a alkohol“

lyk za život

vyfotit si jídlo, kávu, oblečení a jak si ho zkouším v kabince. vyfotit si knihu, šálek čaje nebo případně sklenici vína. vyfotit si přátelé, vyfotit si sebe. nahrát to na Twitter, Instagram a jeho stories. na Snapchat a na stories Facebooku. nahrát si to na zeď Facebooku. a honit se za lyky, srdíčky a komentáři od lidí, kteří nic neznamenají.

vyfotit si všechno o čem svoje okolí přesvědčíte, že váš život je skvělý. že vy jste skvělý. protože si o vás myslí okolí je důležitější, než co si o sobě myslíte vy. lidi dělají člověka? Continue reading „lyk za život“

paříž016 2/2

v noci se mi zdál sen. že jsem chodila po paříži, ale vypadalo to tam jako na Barrandově a na Černém mostě. a že mi šel špatně čas a mně uletělo letadlo. když jsem se ráno probudila, pořád ještě trochu opilá, měla jsem na hodinkách přepnuto na pařížský a čas, který byl špatný. a taky jsem už nebyla na pokoji sama. byla tam nějaká holka. koukaly jí jenom vlasy a jedna noha. šla jsem na snídani.

káva, marmeláda, nějaký sladký hnus. to není moc francouzský. představovala bych si něco jako kávu a pak víno, víno a na závěr croissant. ale vstala jsem pozdějc, než jsem chtěla. alkohol mi nedovolil vylézt na moje plánované budíky. taky jsem byla líná a říkala jsem si, že je to vesměs jedno. paradoxně jsem se takhle dobře nevyspala už hodně dlouho. Continue reading „paříž016 2/2“

paříž016 1/2

prostě jsem si koupila letenky do Paříže. nevim, byly levný, měla jsem po výplatě, tak jsem si je koupila. jedna noc, jedna Paříž. s Paříží jsem inlove už od té doby, co jsem tam byla poprvé. taky jsem už nemohla být v Praze. moc všeho, moc špatného života. možná jsem chtěla i letět s někým jiným, než jsem já sama, ale vlastně nechtěla. říkala jsem lidem, „pojeďte do Paříže“, ale chtěla jsem letět sama. odpočinek, klid, žádný lidi, žádná čeština. jenom já a cizí lidi.

máma mi říkala, „co když se ti něco stane“. ká jsem jí říkala, „jestli se mi má něco stát, tak je jedno jestli jsem tam byla sama nebo ne“. problém je, že jsem neměla strach z toho, že se mi tam něco stane a zemřu, z toho strach nemám. měla jsem strach z toho, že zemřu, a nechám věci za sebou. nechám za sebou zničenou tátu s mámou, nechám za sebou celou rodinu, která bude trpět z mojí smrti. ale to se může stát kdykoliv a kdybych měla žít ze svého strachu, tak nežiju. Continue reading „paříž016 1/2“

praha je fakt moc

Sobota byl jeden z nejdivnějších dnů, které jsem v Praze zažila. Podívala jsem se na ulice jinak a viděla jsem takových věcí, který nechápu, že jsem neviděla nikdy dřív a vlastně je nechápu celý. Vlastně ten den jsem si ani nepřipadala jako v Praze.

Všechno to začalo nějak ráno. bylo asi půl 6? Nevim, ale vracela jsem se domů z kalby. Nerada jezdím metrem a vlastně bylo tak krásný ráno, že se mi ještě nechtělo domů, tak jsem se šla projít, že si puůjdu sednout někam k vodě, do parku nebo tak. Fakt bylo krásně. Vycházelo slunce a Praha byla zlatá. Takovej trošku kýč na nějaké fotky na Instagram, ale přísahám, že to bylo tak krásný, že jsem se prostě chtěla ještě projít. Ale v pátek si asi ulítla půlka Prahy, protože na Náplavce mezi projíždícíma popelářema seděli poslední lidi po kalbě pijící hnusný víno, po ulicích se vláčeli trosky, projížděli sanitky a na Žofíně leželi chlapi v nudlích na lavičkách totálně mimo chlapi. Na Žofíně jsem teda chvíli zůstala, protože jsem se bála, co naju třeba na Scéně. Lehla jsem si tam na zídku a chvíli tam posedávala. Pak jsem šla pěšky na Pavlák. Tam jsem místo farmářských trhů našla trh smažek a bezdomovců a všech možných jiných špatných lidí. Pak jsem to už vzdala a sedla si do tramavje domů. Paradoxně v ní sedělo stejné obsazenstvo jako venku. Jenom nechápu, že jsem si toho nikdy nevšimla a přitom chodím domů ráno normálně. Krásný město plný hnusných lidí, kteří v noci vylézají a vracejí se zpátky do svých děr až v poledne.

Continue reading „praha je fakt moc“