archivní fotka z roku dvatisíce patnáct

protože nedisponuji pevným diskem, tak uchovávám v šuplíku svoje staré Sony VAIO, i když má vyglitchovaný displej, protože někomu upadl u mě doma, a vytekly barvy. do dnes nevím komu. nikdo u mě nikdy nebyl, nikdo nic neviděl. občas ale do něj vlezu přes kouzelný hdmi kabel a najdu v něm skvosty. třeba tyhlety říjnové fotografie z roku dvatisíce patnáct, kdy Storm byl ještě v pohodě, kluci si stříkali sprejema na mikiny a Schýza byl prostě Schýza. RIP longborde, nechť dlouho slouží tomu, kdo mi ho ten večer ukradl.

DSC_0059 Continue reading „archivní fotka z roku dvatisíce patnáct“

vyber si život, vyber si, co chceš psát

„Mít možnost vybrat si život, vybrat si práci, vybrat si kariéru, vybrat si rodinu, vybrat si zasraně velkou televizi, vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrickej otvírák i na konzervy, vybrat si jídlo bez cholesterolu, zdravotní pojištění, pravidelný splátky úroků z hypotéky, vybrat si první dům, vybrat si přátele, vybrat si víkendovej vohoz v barvě kufru, vybrat si sedací soupravu na splátky v síti posranejch firem, vybrat si sám sebe a v neděli ráno žasnout, kdo do prdele seš, vybrat si dřepění na gauči a čumění na oblbující soutěže, co ti vygumujou mozek, cpát si do huby ty hnusný sračky z bister. zplesnivět, pochcávat se v ubohým domku a bejt pěkně na obtíž sobeckejm zmrvenejm spratkům, které si splodil, aby tě nahradili. vybrat si budoucnost, vybrat si život.“  – Trainspotting

Continue reading „vyber si život, vyber si, co chceš psát“

tady Jolanda, hodně budeš někde

není to tak, že bych věřila v zaručenou pravost horoskopů. občas, když si takhle otevřu numerologii, a čtu si, jak moje „osudová“ šestka na mě v devadesáti procentech sedí, tak si říkám, že na tom něco je. stejně jako, že jména, která máme nejsou náhodou. pak jsou zase věci, který věřit nechci. třeba, že mám sklony k alkoholismu a závislosti na automatech a jiných hazardních pochutinách. nebo když mi Aneta prozradila, že existují jakési ascendenty. podle mého ascendentu jsem jako dívka velmi atraktivní, přitažlivá a modrooká, což zajista jsem. ale až budu stará, tak budu možná trochu nelichotivá. a moje manželství a vztahy budou úplně k hovnu. zůstanu stará, hnusná a s dětma. dobré vyhlídky na budoucnost. naštěstí žijeme v roce 2017 a plastická chirurgie je už na docela dobré úrovni, takže kdyby se karty naplnily, mám ještě šanci.

Fotografie 07.09.17 v 13.22 kopie

Continue reading „tady Jolanda, hodně budeš někde“

new (school) year, still me

dejte si bacha, co kdy řeknete o českém školství. já jsem jednou při své směně ve vinárně panu Režisérovi svěřila názor, že se mi u nás školství nelíbí, že mi připadá například systém v Anglii mnohem lepší. protože mě nebaví se třikrát učit základy práva, ekonomie, psychologie, němčiny. základy všeho. protože do nás rvou spoustu věcí, které v životě nevyužiji. protože nás málokdy vnímají jako individualitu. bohužel jsem nevěděla, že pan Režisér nejen, že je režisér, ale taky je to učitel herectví na konzervě. takže se na mě rozčílil, začal mi „nadávat“ do jakési studentokracie. a ať se odstěhuju ze země a studuju si tam. no money bro.

Continue reading „new (school) year, still me“

oblíbená knížka

čtu ráda. fakt. nečtu tolik. neláduju do sebe knížku za knížkou. i když občas jsem schopná jí přelouskat za tři dny. a večer si radši pustím nějaký vymaž mozek seriál, než abych si četla. prostě na to nemám si číst večer, po celém dni, kdy se psychicky vyčerpávám komunikací. ale čtu ráda. podle mámy teda čtu samý depresivní knížky, že se pak nemám divit, že mám ty svoje nálady. babička zase říká, že čtu akorát samý alkoholiky, apod. a ta tématika taky není úplně košer. ale podle mě čtu hezké knížky, zajímavé knížky a poučné knížky. tyhlety mám nejraději. pořadí je čistě náhodné.

Continue reading „oblíbená knížka“

zásnubní prsteny

víkend jsem strávila na Moravě na motorkářském srazu. motorku nemám. ani papíry, maximálně na babetu. když to ale jde, tak jednou za rok odjedu do Tučap si zahrát nohejbal, který neumím. a popít slivovičku pochopitelně. jestli někam zmizet z Prahy, tak sem. nevím, jestli si tam člověk úplně odpočine, ale je tam krásně.

každopádně jsme takhle v pátek na večer seděli a něco mluvili, když Andrea jen tak prohodila, že přece je u ní něco nového. vzápětí zvedla levou ruku, na které přibyl zásnubní prsten.

Continue reading „zásnubní prsteny“

ANÁL, LÁČO A ŽIVOHOŠŤ

říkala jsem: „nepojedu na Let It Roll. chci svoje volno strávit nějak rozumněji, než že se za pět tisíc vykalim na drumcích, abych ve finále skončila s hákáčem na stehně, protože jsem usla mezi stany.“ a Aneta mi zatleskala, protože to bylo podle všeho ode mě velmi moudré rozhodnutí, dospělé a vyzrálé. ale Áňo, asi bys mi moc netleskala. já odjela s těma lidma z Votvíráku na Novou Živohošť a rozumný večírek to fakt nebyl.

Continue reading „ANÁL, LÁČO A ŽIVOHOŠŤ“

jenom jsem aktivní

přemýšlela jsem, co napíšu. totiž ono se říká, že je dobrý být nějak aktivní. komunikovat se čtenářem. v mém případě samozřejmě se „čtenářema.“ zase jiné rady říkají, že psát nějaké osobní věci, to v blogování nemůže uspět. že prý nikoho nezajímají naše snídaně, a co se nám dneska stalo. mně to přijde trochu naopak. jednak, protože vidím, že to na dnešní „scéně“ funguje, jednak, že já znám sama sebe. vždycky si ráda poslechnu novinky z cizích životů. a čím samozřejmě špinavější novinky, tím lepší novinky. ale asi je to trochu i o nějaký tý fame. kterou nemám. nicméně…

Continue reading „jenom jsem aktivní“

třicet šest hodin

I když jsem ještě skoro úplně zbouraná z předchozího týdne, během kterého jsem se, jak se lidově říká zvrtla, nic mi nebránilo, abych si naložila takový kotel práce, že to není úplně přirozený. pravděpodobně se přetáhnu víc, než kdy jindy na všech privátech na Andělu. když mi volal Martin, že si můžu první směnu vzít už ve středu, vůbec mi nic nebránilo k tomu říct ANO i přesto, že…

Continue reading „třicet šest hodin“

dobrou noc, terko

si vzpomínám, jak ve třeťáku na střední mi kluci na sporťáku říkali, jak budou v noci zkoušet nějakou supru. že prý jestli jsem slyšela o spánkvé paralýze, stavu, kdy tělo na půl spí, napůl nespí, a do toho zažívá strašný psycha, halucinace, a vlastně to moc celý příjemný není. řekněme, že mě to moc nepřekvapilo. oni na tom kurzu dělali hodně divných věcí. třeba si každý koupili litr nebo dva mléka, šli všichni společně do koupelny a pili ho tak dlouho, dokud na sebe nezačali zvracet. párada podle mě. doporučuje 9/10 Machalů.

nicméně, pak přišli s tímhle tím. měli i nějaký návod z internetů, že mají v klidu ležet na zádech, pomalu utlumovat dýchání a přesvědčit svoje tělo o tom, že spí, aby do těla vylilo ty látky, která vám zabraňují během vašich snů běhat po pokoji. sestřence se naopak jednou tyhle látky nevylily a chystala se jít do Alberta koupit dědovi mléko. klukům se sice nepovedlo se do toho stavu uvést, ale já jsem byla ráda, že se o to pokoušeli, protože když se mi to stalo poprvé, tušila jsem alespoň o co jde.

Continue reading „dobrou noc, terko“