okurka v ginu je dobrá, ale druhý den už moc ne

prozradím vám o sobě tajemství. možná spíš široce veřejný fakt. mám ráda víno. piju ho ráda na večeřích, při posezení i na večírcích. faktem ale je, že když víno pijete večer celý, nenápadně, ale poměrně účině vás utlumí, ne-li až vypne. a já nemám ráda ty sladký drinčíky. zalepí vás, ráno přesně víte, že jste pili nějaké přeslazené hovínko, a jste z toho tlustí ještě víc, než z alkoholu normálně jste. a co si budeme, ono jak to chutná jako limča, tak to vypne taky. proto jsem na večírky vymyslela novou strategii. od začátku prostě pít tvrdej. Continue reading „okurka v ginu je dobrá, ale druhý den už moc ne“

zkoušky got me like водка

je úterý, půl sedmý večer, a já sedím nad azbukou, a říkám si, proč prostě, v jakým vesmíru se píše v jako b, proč ž vypadá jako nějaký pavouk, a proč f vypadá jako penis. a psace jako zahnutý penis. taky si říkám, proč se moji spolužáci nechali zmanipulovat naší ruštinoněmčinářkou, že ruština je mnohem víc supra, když jsem už mohla mít dávno zápočet z němčiny. na místo toho se snažím zafixovat, že p se píše jako , r se píše jako p, a t se píše jako pí s pindíkem. ale jestli umím něco říct i s krásným přízvukem jako pravá ruská carevna, tak je to vodka. chci teda říct водка. Continue reading „zkoušky got me like водка“

novoroční poselství

říkala jsem si, že nebudu dělat žádný 2017 review, protože ono občas ohlížet se do minulosti není úplně ideální. ale pak mi došlo, že vlastně ten rok byl tolik klíčový v určitých věcech, hlavně v té kategorii osobního rozvoje, že menší flashback udělám. hlavně po tom, co jsem viděla svůj review na Snapchatu, tak mi tohle připadá mnohem vhodnější. Continue reading „novoroční poselství“

me, myself & pho

jsem hrozně ráda, že jsem pho objevila poměrně nedávno. takže zatím, co jste si fotili vaše pho bo na instagramy, a diskutovali o tom, kde mají nejlepší, já jsem vesele jedla nudle s kuřetem. a dneska jsem to já, kdo jí pho, a vy pho nejíte, protože jste se přephoovali.

a proč mám ráda pho? protože je to je dobrá polívka. a jsou dny, kdy mám hroznou chuť na něco tekutého a teplého. je to úplně stejný, jako když lidi po párty jí česnečku. já mám po párty ráda pho, nebo třeba šunku. taky je sranda to jíst. nejsem žádný faker, používám hůlky. a vodu vypiju. ale než jsem získala takový grip, aby mi ty veselé rýžové nudle z hůlek nevypadávaly, chvíli to trvalo. Continue reading „me, myself & pho“

kamarádi jsou občas spíš takový zavazadlo navíc

někomu se na první pohled může zdát, že cestuju sama, protože nemám s kým. jasně, moji kamarádi jsou v tomhle po většině samozřejmě neschopný košťátka, co se radši půjdou každý víkend vykalit, než aby jeli někam dál, než do Pihelu. našim se zase pro změnu zdá, že je svými výlety chci akorát rozladit, a spáchat na sobě nějaký „allah akbar“, nebo se nechat znásilnit. faktem je, že prostě ráda cestuju sama. dva důvody – jsem sama svým vlastním pánem a vždycky poznám lidi, které bych obklopená svojí bandičkou nikdy nepoznala. Continue reading „kamarádi jsou občas spíš takový zavazadlo navíc“

jak jsem si v Amsterdamu nepůjčila kolo

Amsterdam je skvělý město. možná ho umístím na druhý místo, hned po Praze. Paříž je sice famózní a furt bude patřit mezi moje fav, ale musím uznat, že v Amstru se mi líbilo víc. je uvolněnější, přátelštější, svobodnější. jakou v tom hraje roli to, že každý ve městě hulí, nevím. ale nedivila bych se kdyby velkou. co si budeme povídat, člověk je po dobrým špeku spoko, pokud není moc přepal. Continue reading „jak jsem si v Amsterdamu nepůjčila kolo“

#2 life with Yoko, cats on catnip

šanta kočičí, eng. catnip – pro její působení na kočky se jí někdy přezdívá „kočičí kokain“. ve volné přírodě se kočky v porostu šanty válejí, trhají a kousají listy a nakonec se svinou do klubíčka. šanta je pro kočky neškodná, nemá vedlejší účinky a dle známých skutečností není návyková. (zdroj: wikipedia.cz)

to jsem se takhle jednou ráno probudila. ještě to bylo období, kdy jsem spala většinou v obýváku. Yoko ale neležel vedle mě, aby se po probuzení pomazlit, jak má ve zvyku. tak volám, Yoko, koťátko, ale koťátko nikde. on občas po ránu dělá čardáše a občas je tolerantní, takže je dělá někde jinde, než spím, protože mu pak zabavuju hračky. tentokrát si s čárdáši ale trochu ulítnul. Continue reading „#2 life with Yoko, cats on catnip“

22102017

podzim mám ráda. všechno to pochmurný počasí, chladnější vzduch, umírající barvy. podzim je fajn, mikiny jsou fajn, kalhoty jsou fajn. můj byt má normální teplotu, nemusím topit, a když ráno prší, tak spím dál. ale podzim nemá rád mě. nutí mě dělat špatné věci. vymyká mě kontrole. nutí mě pít alkohol, což dělají i ostatní roční období, ale na podzim se začínají množit lahve od vína z mých příjemných soukromých večírků. podzim spíš ze mě vytahuje to nejhorší, co ve mě je. ale možná proto má i podzim tolik ráda.

Continue reading „22102017“

pátek the třináctého

nejsem pověrčivá většinou. občas jo, když mi to má přinést benefity, ale z pátku třináctého si nic nedělám. já kurvím věci dost sama o sobě klidně i v úterý dvacátéhodruhého. different day, same story. mnohem víc, než nějaký pátek třináctého, mě děsil fakt, že je Signal festival. ten je už tradičně taková malá divočinka. vlastně každý rok se nějak potkáme, že se podíváme na všechny ty instalace. kultura a tak. každý rok to dopadne ale tak, že dáme srazy na Míráku, a jdem koupit flašku k nejbližším čongům.

Continue reading „pátek the třináctého“

honza

není ani náhoda, že se jmenuju Tereza, protože občas jsem fakt strašná Tereza. neznám jinou Terezu, co by byla víc Tereza než já. když se to všechno tak dobře sejde, tak jméno strašně charakterizuje. si i vezměte, že nějací lidé vám nepřipadají vůbec jako Lucie, ale spíš třeba Zuzany. a že kolikrát jsem nějaký holce říkala nějak jinak a dokázala jsem to odůvodnit jenom větou: „hele ale ty vypadáš, že se jmenuješ jinak.“

kdybych si udělala takový flashback do minulosti, tak vždycky jsem měla slabost pro Matěje a Matyáše. mám kolem spoustu Dominiků. a taky mám ráda Michaely. Michaly o trochu míň. éčko je éčko, no. a jestli znáte Sofii, tak ta je taky úplná Sofie. na tu se člověk podívá a řekne si: „Sofie.“ taky Davidové mi byli vždycky takový sympatičtí. zkuste si zadat do Google obrázků různá jména. všechny se tváří strašně podobně. ale Davida nezkoušejte, ona vám tam vyskočí hlavně ta socha.

Continue reading „honza“