ti středoškoláci mi nedají spát

jedna holka teď nedávno na Instagramu dávala story: „a co jste poslouchali ve třinácti vy?“ zatímco v pozadí hrál Yung Lean. já jsem pravděpodobně poslouchala v té době Hannah Montanu, songy z druhého nebo třetí dílu High School Musical, Bow Wave, Lady Gagu a T.G.I.F od Katy Perry. jo, a příležitostně Pitbulla. taky bych dělala frajera, že jsem ve třinácti poslouchala Yung Leana, kdyby mi teď bylo šestnáct, a v mých třinácti nějakej Yung Lean existoval. street kredit na to, abych poslouchala supercroo jsem ještě neměla.

ale to asi není ta pointa, ke který mířím. jde o to, že regulérně zapomínám na to, kolik mi je, protože se kolem mě pohybují lidi, kterým sice není šestnáct, ale dvacet dva zrovna taky ne. nejen, že si tak nepřipadám, ale prostě zapomínám na to, že mi je dvacet dva. kdybych neměla každodenní povinnosti, které se tváří jakože dospěle, tak mi tolik prostě není.

nejčastěji na věk zapomínám, když jde o kluky. ti středoškoláci. ti mi prostě nedají spát. nemáš maturitu? tak to mě můžeš někam pozvat. kamarádka mi pak říká: „Terezo, vždyť je mu osmnáct,“ a já jí odpovídám: „já vim, náhoda.“ ale možná to není náhoda. zároveň si nějak prostě neuvědomuju ten věkový rozdíl, který mezi námi je, a oni občas o něm ani nevědí.

navíc s mými třemi dioptriemi se mi lidi hodně retušují, a tak se mi občas v tramvaji kouknu po chlapcovi, který sotva nastoupil na střední, protože nevidím. jít do vězení za osouložení nezletilého není asi zrovna lifegoal. ne, samozřejmě mám nějaký hranice. asi těch osmnáct. možná sedmnáct. špatný asi bude, když ta hranice osmnáct bude i za pět let.

a ve zpětným zrcátku si taky připadám furt stejně jako v prváku. když nepočítám zbytky od řádění akné po mém obličeji a pěšinku na hlavě uprostřed hlavy místo velmi stylové patky nebo rovné husté ofiny.

Snímek obrazovky 2018-05-22 v 13.39.02

občas mi přijde jako kdybych po maturitě uvízla v nějaké mentální smyčce. tři roky, se víceméně bavím s lidmi, co maturují. každý rok mi chodí pozvánky na maturitní plesy, každý rok řeším s lidmi, jak se učí. jestli vůbec teda. a příští rok mi přijdou další pozvánky. ten přespříští možná taky, ale to radši nechci vědět.

z jedný strany si říkám, že by bylo možná fresh začít se stýkat víc s lidmi, co jsou stejně starý jako já, nebo o něco starší. ale čím víc starší člověk je, tím víc musí přemýšlet. a mně hrozně vyhovuje, když mám kolem sebe lidi, díky kterým nemusím přemýšlet o nějaký otázkách života, protože oni je ještě neřeší.

hlavně mi kolikrát přijde, že věk a nuda rostou v přímě úměře, a já když se začnu nudit, tak je to peklo. jak vždycky říkávala moje maminka: „ty nevíš, co bys roupama.“ sice do dneška nevím, co to jsou ty roupy, ale vím, co jsem já, když je chytám. malej satánek s 666 na čele.

jenom mám strach, že uvíznu v té mentální smyčce déle, než je zdrávo. středoškoláky pak třeba vystřídají vysokoškoláci, a ze mě vyroste pumička. ostatně i kvůli tomu jsem si říkala, že učitelka radši nikdy nebudu. dost možná bych potřebovala donést nějaké věci po hodině do kabinetu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s