jak bych si v práci mohla udělat dítě

mám teď jeden super job. v takovém podniku, který se stará, aby ulice Prahy zářily čistotou. někteří jeho zaměstnanci nosí ikonické uniformy a já tyto zaměstnance od tří odpoledne do sedmi do rána párkrát v týdnu pouštím skrz turnikety.

teď v zimě tu byl tak zvaný kalamitní stav. postavil se tým několika mužů, kteří v případě neočekávaného sněhu nebo námrazy vyrazili do ulic, aby všechno odklidili, a občané Prahy neklouzali a nebourali. ale vzhledem k tomu, že v Praze očividně přichází zima až až jaře, chlapi zůstávali noc co noc ve svých úkrytech, a já noc co noc hlídala za svým recepčním pultem.

celý to vlastně začalo hrozně nevinně. vlastně ani nevím jak. já si tu sedím a dělám si svojí práci. oni dole čekají, jestli nasněží. ale jeden řidič, ten mi nosil bonbóny už měsíce. takový ty lékárenský eukalyptový, co vám protáhnou dutiny až ke konečníku. ale po Novém roce, se to začalo vymykat z rukou. vždycky, když jsem mu zmáčkla turniket, oslovil mě lásko. a já dělala, že to neslyšela. až jeden den přišel s tím, jestli bych si někdy nešla pokecat nad hrnkem kávy, a trochu se poznat. kroutila jsem se z toho a kroutila, až mi řekl, ať si to do rána rozmyslím. celých deset hodin jsem samozřejmě usilovně přemýšlela nad randíčkem s člověkem ještě o několik let starším, než je můj táta. podotýkám, že on sám mě na to před pár měsíci upozorňoval. ráno si přišel pro verdikt. navrhla jsem zlatou střední cestu, a to kávu v kantýně po směně. moc se mu to nelíbilo a od té doby mi bonbóny nenosí. lásko mi ještě občas řekne.

jeden by si řekl, že bude klid, ale ne. začaly se množit významné pozdravy ze všech stran. začaly přibývat horké čokolády z automatu a začaly přibývat sladkosti. rekord za směnu zatím drží skóre jedna pozvánka na kávu, dvě snickersky a horká čokoláda. tak neříkej, že nejsem hot. ale všechno v rámci mezí, až jsem si řekla, že je to vlastně docela milý. zlatý polomáčený se hodily na snídani a promluvit s někým za šestnáct hodin taky není od věci.

ale občas to prostě milý úplně nebylo. ono jak jsem hodná a milá, tak mě to zbytečně úvadělo do rozpaků. tyhle situace nerada řešim, protože vím, co se pak děje. lidi se urážejí a já tu chci ještě nějaký měsíce pracovat.

jednou si tak sedím, přijde za mnou jeden z kalamitního a říká mi, slečno, máte přítele. a teď já jako čekala, co z něj vypadne. v hlavě mi už naskakovaly společensky přijatelná odmítnutí, když on povídá, že se hrozně líbím jednomu z dispečinku. takovýmu tomu malýmu, trochu plešatýmu, co prý nosí brýle stejně jako já. s úsměvem jsem mu vysypala svoje společensky přijatelná milá odmítnutí a asi mu je předal, protože ten z dispečinku se na mě už ráno nepodíval. ten z kalamitního se na mě nasmívá furt.

přišla další horká čokoláda od vousatýho řidiče, který vždycky tak nenápadně pokukuje, když jde okolo a nabídka na uvaření kávy od dalšího, kterýmu říkám pracovním jménem Medvěd. když jsem se mu přiznala, že disponuji nejen vlastní kávou, ale i rychlovarnou konvicí, tak mě pozval kávu mimo pracovní dobu. tu když jsem odmítla, tak to zkoušel přes vyšší kalibr, jakej chci kalibr. protože na něco prostě kývnout musím. každej má asi svoji cenu, ne asi lol.

říkám mu ve svojí hlavě Medvěd, protože to je takovej vousatej kus hory, něco přes čtyřicet odhaduju, asi fajn chlap, a taky protože se mi nepředstavil. že prý tu kávu určitě nějak vymyslím, nebo co budu chtít, že mu dám vědět do příště. a já to do příště nedomyslela. tak stál opřený o můj pult, já seděla ve svý židli a koukali jsme na sebe. řekla jsem, že to úplně nevidím, a on to mohl v klidu přijmout, a nechat to být. radši mě donutil, abych mu dala důvod, proč s ním nechci nikam jít. tak jsem mu ho dala. už se na mě spíš nepodívá, když jde okolo.

ale můj příběh nekončí, protože vždycky se objeví někdo nový, kdo chce zkusit svoje štěstí. sice já a vztahy nejsme úplně kámoši, ale tady? tady bych si mohla z fleku udělat dítě, provdat se, založit rodinu, požár a postavit dům. protože okruh „vyzrálý muži třicet plus“ je očividně můj rajón. ne ti moji zajíčci, ale chlapi nad třicet. life goal každé mladé ženy.

nebo se dole vsadili o to, kdo mě namotá jako první. ono zase být čtyři měsíce zavřený po nocích se samejma párkama asi není úplně prdel.

a já jsem v té době jediná ženská v baráku.

a jestli se k tomu chlapi nějakým způsobem dostanete, protože internety jsou magické, tak to nemyslím nijak špatně, ale zkuste se tu jednou posadit vy.

2 Comments

  1. Tak tohle pobavilo, i když věřím, že je to nepříjemný 😀
    Jednou na brigádě se ke mně příjemně choval jeden pán téměř věku mého tatínka a protože jsem tam neznala, tak jsem to vzala s povděkem a nijak mi to nepřišlo divný. Po konci brigády mě požádal o telefon, což už mi divný přišlo, ale ještě si to pojistil hned na místě, kdy mě prozvonil, abych mu nemohla dát špatný (o týden později mě jako na potvoru žádal o číslo opět starší ukrajinský bývalý pilot, ale tam už se mi povedlo mu nabulíkovat špatný :D). Asi měl zkušenosti! No, musím říct, že následující měsíc pozvánek, telefonátů a srdcervoucích zoufalých zpráv jsem fakt nečekala.
    Myslela jsem, že starší chlapi už mají rozum. Ale jak je vidět i na tvém případě, tak to není pravda 😀 (a taky jim chybí krapejtek soudnosti)

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s