#dublin: jak v baru neměli dámský záchodek

po dlouhý době jsem přijela do hlavního města, které mě tolik neuchvátilo. Dublin není místem, kam přijedete, a odjíždíte nadšení s myšlenkou, že byste si tam dokázali představit žít. centrum je malé, tiché. komerční prostory jsou zavřené, případně s cedulkou na prodej. barmani neumí točit pivo a jsou pomalí. kouřit musíte na ulici na stojáka a policajt vám bez nejmenší emoce v obličeji sebere pivo za sedm euro a chladnokrevně ho vyleje do koše. jestli je ale na Dublinu něco doopravdy stunning a so fucking beautiful, tak je to čtvrť Howth na jeho severu.

Howth je přístav. loví se tam ryby a všechny ostatní potvory, takže tam je spousta rezavých lodí, houseboatů a řádně to tam smrdí rybinou. a mimo sezónu je ticho a klid. dostanete se tam vlakem a při výjezdu z centra, z Tama Street, máte za 6,25 euro tam čtyřiceti minutovou prohlídku po půlce Dublinu. takže vlastně po vesnici. ale na to, jak jsem městská, a jak jsem ráda obklopená betonem, dokázala bych si představit strávit v Howthu celý týden, protože je takový malý detox pro duši.

je tam kousek tý divočiny, kterou jsem si pod Irskem vždycky představovala. já asi nejsem ten typ člověka, který dokáže pospat krásu přírody lyrikou slova, stejně jako tak se tady nechci vypisovat ze svých pocitů, ale asi není nic krásnějšího než divoké moře a sedmikilometrová procházka po útesech. bez tuny turistů, co se chtějí procházet s vámi. i když to každou chvíli vypadá, že vás sejme nějaký deštík, a vaše boty od bahna vypadají jako kdyby od Howthu dostali custom design. ale byl to jing pro můj jang. perfektně padnoucí střeviček pro mojí nohu. Jeníček pro mojí Mařenku. porstký pro mýho Bukowskiho. řízek pro můj bramborový salát. kolik bizarních klišé dokážu ještě napsat?

kromě přírody tam potkáte spoustu lidí, ale mrtvých. těch co místo milovali natolik, že se tam nechali rozprášit. nebo těch, co tam zemřeli. protože potkáte i spoustu cedulí, co upozorňují na možnost pádu, a ne možnost skoku, jak jsem si myslela původně. mandarinka není pomeranč, žejo. taky potkáte koně a čičíka, co kouká z okna. ale jestli tam někdo zažívá opravdový struggles, tak jsou to pejskaři. protože bobky na ulici tam berou vážně.

pokud si v Howthu váš pes odskočí, doporučuju to sebrat. na místě zaplatí sto padesát euro, a když je nemáte, jdete ke správnímu řízení, kde zaplatíte až tři tisíce euro, a ty vole bobek za osmdesát ká, je kurva drahej bobek. takovej bobek bych si asi odvezla domů a udělala z něj umělecké dílo. možná by se za pár let vydražil.

a tak jsme prošli Howth, a po těch kilomtrech měli chuť na pivo, pochopitelně. a jako správní kuřáci jsme zapadli do knajpy, která měla venkovní sezení, ale knajpa to byla ryze pánská, a nedisponovala dámským záchodkem. tak jsme potěšili všechny chlapy v hospodě a naběhli na ten pánský. dokonce nám jeden podržel s úsměvem dveře. moje selfíčko s plechovou mušlí, která vypadá stejně tak odporně, jako ta ve Stormu, sem postovat nebudu, ale pokud si to dočetl až sem, a si žena, až budeš v Howthu, rozhodně zajdi do tohoto baru. jeho návštěva má přidanou hodnotu.

d4f07e7f-de5e-4094-bc84-a68fbb9336f8

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s