#2 life with Yoko, cats on catnip

šanta kočičí, eng. catnip – pro její působení na kočky se jí někdy přezdívá „kočičí kokain“. ve volné přírodě se kočky v porostu šanty válejí, trhají a kousají listy a nakonec se svinou do klubíčka. šanta je pro kočky neškodná, nemá vedlejší účinky a dle známých skutečností není návyková. (zdroj: wikipedia.cz)

to jsem se takhle jednou ráno probudila. ještě to bylo období, kdy jsem spala většinou v obýváku. Yoko ale neležel vedle mě, aby se po probuzení pomazlit, jak má ve zvyku. tak volám, Yoko, koťátko, ale koťátko nikde. on občas po ránu dělá čardáše a občas je tolerantní, takže je dělá někde jinde, než spím, protože mu pak zabavuju hračky. tentokrát si s čárdáši ale trochu ulítnul. Continue reading „#2 life with Yoko, cats on catnip“

22102017

podzim mám ráda. všechno to pochmurný počasí, chladnější vzduch, umírající barvy. podzim je fajn, mikiny jsou fajn, kalhoty jsou fajn. můj byt má normální teplotu, nemusím topit, a když ráno prší, tak spím dál. ale podzim nemá rád mě. nutí mě dělat špatné věci. vymyká mě kontrole. nutí mě pít alkohol, což dělají i ostatní roční období, ale na podzim se začínají množit lahve od vína z mých příjemných soukromých večírků. podzim spíš ze mě vytahuje to nejhorší, co ve mě je. ale možná proto má i podzim tolik ráda.

Continue reading „22102017“

pátek the třináctého

nejsem pověrčivá většinou. občas jo, když mi to má přinést benefity, ale z pátku třináctého si nic nedělám. já kurvím věci dost sama o sobě klidně i v úterý dvacátéhodruhého. different day, same story. mnohem víc, než nějaký pátek třináctého, mě děsil fakt, že je Signal festival. ten je už tradičně taková malá divočinka. vlastně každý rok se nějak potkáme, že se podíváme na všechny ty instalace. kultura a tak. každý rok to dopadne ale tak, že dáme srazy na Míráku, a jdem koupit flašku k nejbližším čongům.

Continue reading „pátek the třináctého“

honza

není ani náhoda, že se jmenuju Tereza, protože občas jsem fakt strašná Tereza. neznám jinou Terezu, co by byla víc Tereza než já. když se to všechno tak dobře sejde, tak jméno strašně charakterizuje. si i vezměte, že nějací lidé vám nepřipadají vůbec jako Lucie, ale spíš třeba Zuzany. a že kolikrát jsem nějaký holce říkala nějak jinak a dokázala jsem to odůvodnit jenom větou: „hele ale ty vypadáš, že se jmenuješ jinak.“

kdybych si udělala takový flashback do minulosti, tak vždycky jsem měla slabost pro Matěje a Matyáše. mám kolem spoustu Dominiků. a taky mám ráda Michaely. Michaly o trochu míň. éčko je éčko, no. a jestli znáte Sofii, tak ta je taky úplná Sofie. na tu se člověk podívá a řekne si: „Sofie.“ taky Davidové mi byli vždycky takový sympatičtí. zkuste si zadat do Google obrázků různá jména. všechny se tváří strašně podobně. ale Davida nezkoušejte, ona vám tam vyskočí hlavně ta socha.

Continue reading „honza“