jenom jsem aktivní

přemýšlela jsem, co napíšu. totiž ono se říká, že je dobrý být nějak aktivní. komunikovat se čtenářem. v mém případě samozřejmě se „čtenářema.“ zase jiné rady říkají, že psát nějaké osobní věci, to v blogování nemůže uspět. že prý nikoho nezajímají naše snídaně, a co se nám dneska stalo. mně to přijde trochu naopak. jednak, protože vidím, že to na dnešní „scéně“ funguje, jednak, že já znám sama sebe. vždycky si ráda poslechnu novinky z cizích životů. a čím samozřejmě špinavější novinky, tím lepší novinky. ale asi je to trochu i o nějaký tý fame. kterou nemám. nicméně…

poslední dobou se objevuje takový nešvar a to je celá ta věc se selflove. říkám tomu nešvar, protože prostě nevěřím tomu, že je to real. jako jo, jasně, asi je důležitý se mít rád. je důležitý se nenenávidět. jsou věci, které nám udělají radost, ale celé hnutí selflove mi přijde jako jedna velká póza. jedna strašně velká. a ani mi to nepřipadá tyvole moc přirozený. vidím to u lidí, vidím to u sebe. napsat článek o selflove, udělat video a druhý den brečet na sociálních sítích, není selflove. já se nesnažím mít ráda, snažím se sebou smířit. já jsem byla přesně to dítě, na které byly ostatní děti zlý. samé jedničky, brýle, rovnátka, byla jsou trochu oplácanější – naštěstí mi narostla prsa. ono se to nějak vykompenzovalo. ale ve třetí třídě mi jeden kluk říkal špekosaure, i když jsem nebyla nějak tlustá. to vám udělá komplex ať chcete nebo nechcete. pokud jste trochu labilnější. pak jsem něco teda nějak sundala a půlku zase nabrala zpátky, což mě strašně rozčilovalo. protože mám na sebe přehnaný nároky z dětství. ale nakonec jdu a říkám si, že jsem vlastně ráda, že jsem trochu místy macatá, ono je to v pohodě. a říkám si to proto, aby potom přišel nakalenej Zrzek a upozornil mě, že jsem „mega přibrala.“ JO JÁ VÍM. ok, už to není jako to bývalo, ale jsem ráda pořád, protože jsem nebyla moc accurate v tý době. těch pět kilo zpátky mám vlastně ráda. pak jsem teda trochu smutná, naštvaná, no a koupím si radší kfc nebo brambůrky domů spíš, abych tu způsobenou bolístku na mé jemné dušičce smazala. ta selflove nefunguje. vždycky přijde někdo, nebo něco, co vám vaše přesvědčení o sebelásce úplně vyoutuje. a na psychiku mi to přijde mnohem náročnější. zavedu si nějaký svoje #smíření hnutí. neučit se mít svoje nedostatky rád, ale tolerovat je, a ničit je. vždyť furt je tu yolo.

a zase jsem spadla do svých spontánností. dneska při mé velmi zábavné sedavé dvanáctihodinové směně, kde jenom zvedám telefony a přepojuju dál, nebo hraju Simíky, si takhle scrolluju Twitterem a vyskočí na mě tweet od Zaletsi.cz. říká, že letenky do Amsterdamu za discountní cenu. pouhých 1348 korun českých nebo kolik. no tak párada, říkám. jsem v tom teda za 1750, protože nejsem členem EasyJet clubu a poletím sama, ale paráda. jsem ráda, že ty boty, co sem si objednávala ráno, jsem nezaplatila kartou. každopádně lol byla zas moje maminka. volali jsme si dneska, tak jsem tak mezi řečí prohodila, že letím pryč. „a s kým letíš?,“ povídá mi. „sama,“ říkám. a ona zase skoro rozjela nějaký allah akbar, že mě tam znásilní, okradou. letadlo spadne a já se přidám k džihádistům. ne, přeháním to, ale ona prostě nemá ráda, když cestuju sama. já jí chápu žejo, vždyť já jsem přesně ten typ holky, co přijede, a první kam zamíří bude Red Light District a začne šlapat, aby si tam mohla koupit marihuannu po kilech. ale mám z těch letenek radost. zvlášť proto, že jsem měla být v Amsterdamu na stáži celé léto. celé krásné dlouhé léto tam pracovat zadarmo.

no, a dál. co dál. mně se toho tolik nestává, jak jsem zavřená v práci. zítra mám konečně volno. musím jet navštívit paní doktorku, aby mi vystavila potravinářský průkaz, který údajně potřebuji k práci ve vinárně. víte kolik ten průkaz stojí??? čtyři zasraný kila. vždyť to nedává smysl prostě. oni vám ho vystaví na pět let, třeba po roce můžu dostat nějakýho hnusnýho baciláka a čtyří roky můžu ještě vesele roznášet baciláky dál. a to nemluvím ani o tom, že vinárně na jídlo prakticky nešáhám. že by se něco přenášel od stopek skleniček nic nevím.

a zvažuju, že nepojedu na Let It Roll. vlastně jsem už byla téměr rozhodnutá, ale pak mi začal psát Tomáš aka „ten kluk, co rozstřelil tátovu káru,“ že neexistuje, abych nejela. a tak mi to zase začalo vrtat hlavou žejo. já jenom prostě nechci těch pět dnů, co budu mít po měsíci volno, strávit tak, že se pojedu vykalit na LIR, ze kterého se mi vzpomínky stejně rozutečou. už tak, že mi budou utíkat vzpomínky z motorkářskýho srazu další týden, protože slivovice bude mocná čarodějka. chceme jet se Zitou někam s batůžkem po republice. spát v lesích a tak. spojit se přírodou, očistit duši a vyhnat zlé duchy. po cestě bych se chtěla stavit na techna, takže duchy bych vyháněla radši až pak. chci prostě asi letos zažít něco lepšího, než být pět dní v kempu mezi vykroucenýma lidma. ale zase je to LIR a ten by mohl být o kousek větší čardáš jak Votvírák. možná i o kousek lepší.

no, a to je asi všechno. dneska je to bez obrázků, žádné obrázky totiž nemám.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s