to že nepíšu je moje chyba, ale nasrat

ty stoupající statistiky, na které jsem tady byla minulý rok strašně pyšná, klesají měsíc od měsíce. a je mi to vlastně jedno. blogovat pravidělně mi přijde jako strašně stresující věc. o čem napíšu teď, o čem příští týden, musím udržovat kontakt se čtenáři. tohle napíšu pro views a tohle protože chci. vždyť psaní jako takové má přinášet potěšení. já třeba o sobě vím, že nikdy v tomhle nebudu tak cílevědomá a pilná. že se nikdy můj blog nedostane někam na přední příčky, ani nevyhraju blogerku roku. nechci. všechno souvisí se vším. proto ráda čtu ty starý ožralý beatnický knihy namísto motivační Továrny na sny, kterou beztak napsalo minimálně deset lidí, a kteří říkají lidem to, co chtějí slyšet.

občas si položím otázku, proč vlastně studuju žurnalistiku? abych psala to, co musím? kdy musím? včas do deadlinu, nebo mě neotisknou?

to, čeho jsem vždycky chtěla dostáhnout ve své kariéře je, aby mě lidi četli, protože chtějí a ne, protože musí. psát klasické zpravodajství, kde nemáte pořádně ani svůj iniciál… raději bych pracovala někde ve skladu a po večerech bych si psala povídky, které nakonec stejně smažu.

strašně dlouho jsem se prala s tím, že bych někomu ukázala svoje blogy, články, povídky, whatever. v žádném případě neexistovala možnost, že bych odkaz zasdílela na sociální sítě, ještě hůr někomu do zpráv. chceš to číst? tak si to najdi.

ve čtvrtek mi bude dvacet jedna. a jsem furt stejná jako v šestnácti. jsem za to ráda. představa mít kompletně zařízený život v tomhle věku mě děsí. je v pořádku dělat chyby, když si za ně ponesu zodpovědnost, stejně jako je v pořádku se čas od času sama sebe zeptat „co to kurva dělám se svým životem.“ možná je i v pořádku tři týdny naprosto prokrastinovat. to ale nechci moc posuzovat. po těch třech týdnech jsem i já sama sobě řekla, že už je čas zase začít něco dělat.

nebudu pravidelně psát a nebudu to řešit. ty nejlepší věci stejně přicházejí náhodou, nebo těsně před deadlinem. jenom si budu čas od času říkat, ať se nedivím, že nejsem tam, kde bych chtěla být. vždyť zita je o tři roky mladší a venku má svojí první sbírku. ale víte co, já v tom knihkupectví stejně taky jednou skončím.

One thought on “to že nepíšu je moje chyba, ale nasrat

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s