to že nepíšu je moje chyba, ale nasrat

ty stoupající statistiky, na které jsem tady byla minulý rok strašně pyšná, klesají měsíc od měsíce. a je mi to vlastně jedno. blogovat pravidělně mi přijde jako strašně stresující věc. o čem napíšu teď, o čem příští týden, musím udržovat kontakt se čtenáři. tohle napíšu pro views a tohle protože chci. vždyť psaní jako takové má přinášet potěšení. já třeba o sobě vím, že nikdy v tomhle nebudu tak cílevědomá a pilná. že se nikdy můj blog nedostane někam na přední příčky, ani nevyhraju blogerku roku. nechci. všechno souvisí se vším. proto ráda čtu ty starý ožralý beatnický knihy namísto motivační Továrny na sny, kterou beztak napsalo minimálně deset lidí, a kteří říkají lidem to, co chtějí slyšet.

občas si položím otázku, proč vlastně studuju žurnalistiku? abych psala to, co musím? kdy musím? včas do deadlinu, nebo mě neotisknou? Continue reading „to že nepíšu je moje chyba, ale nasrat“