paříž016 2/2

v noci se mi zdál sen. že jsem chodila po paříži, ale vypadalo to tam jako na Barrandově a na Černém mostě. a že mi šel špatně čas a mně uletělo letadlo. když jsem se ráno probudila, pořád ještě trochu opilá, měla jsem na hodinkách přepnuto na pařížský a čas, který byl špatný. a taky jsem už nebyla na pokoji sama. byla tam nějaká holka. koukaly jí jenom vlasy a jedna noha. šla jsem na snídani.

káva, marmeláda, nějaký sladký hnus. to není moc francouzský. představovala bych si něco jako kávu a pak víno, víno a na závěr croissant. ale vstala jsem pozdějc, než jsem chtěla. alkohol mi nedovolil vylézt na moje plánované budíky. taky jsem byla líná a říkala jsem si, že je to vesměs jedno. paradoxně jsem se takhle dobře nevyspala už hodně dlouho.

když jsem přišla na pokoj, tak moje spolubydlící už byla vzhůru. dělala si něco na telefonu. omluvila jsem se jí, že v k ránu řval telefon a ona se zasmála. byla to nizozemka a studentka cizích jazyků. je zvláštní, že lidi, co studují jazyky nebo něco přírodního, jsou svým způsobem trochu vyšinutý. ale ne vyšinutý jako jsem třeba já. oni jsou dobře vyšinutý. s takovýma lidma jsem si vždycky rozumněla, ale nedokázala bych mít s nimi nějaký bližší pouta, nebo s nimi trávit každý den. protože jsem prostě jinak vyšinutá. nechci tomu říkat bláznoství.

chvíli jsme si povídali. ona byla na nějaké konferenci, právě o těch jazycích. taky se opila, až tak, že si svůj pobyt prodloužila ještě o den a potřebovala nějaké ubytování. já jsem si myslela, že backpackuje. já bych backpackovala a stopovala. třeba celé léto a vlastně i přemýšlím, že příští léto nějak uteču z práce, ale to bych musela utrácet míň peněz za víno, cigára, knížky a věci, které nepotřebuju. nizozemku jsem opustila, vrátila klíče od pokoje a pokračovala jsem. ale dneska jiným směrem. vydala jsem se směrem, kterým jsem přišla poprvé. na vlakové nádraží. tam jsem jen tak letmo po rozhlédla. jsou tam krásné hodiny. fakt super nádherné. kdyby jste znásobili krásu Big Benu, tak přesně takhle vypadaly. pak jsem šla někam nevím kam. nepoužívám mapy.

když jsem šla od nádraží po parkovišti. zavolal na mě pán, co pracoval jako takový ten sbírač vozíků. zastavila jsem se a čekala než i s těmi vozíky za mnou přijde. začal něco povídat francozky, a když viděl můj zmatený výraz, začal to blekotat anglicky. řekl mi, že jsem krásná, obejmul mě, dal mi pusu na tvář a ptal se mě jak se mi tu líbí a kam jdu. u toho měl srašně milý a upřímný výraz. o to smutnější je, jak jsem z Čech zvyklá na to, jak jsou lidi vlastně zlý,a i když jsem se celou dobu usmívala a vlastně mi to bylo milý, první věc co jsem udělala, když jsme se rozloučili bylo, že jsem si zkontrolovala svojí peněženku a telefon.

začala jsem chytat takový ten správný mood. přesně takový mood jsem chtěla mít celou dobu, ale včera mi chyběl. nenávidím svojí psychiku. zamířila jsem to na Plaza die Italien. fakt nevim jestli jsem to teď napsala správně nebo ne, a je mi to jedno. po cestě jsem potkala něco neuvěřitlnýho. jak jsem mluvila o schovaných Pařížských bezdomovcích, tak jsem našla naprostou kolonii u hlavní silnice. tak 15 stanů vyskládaných u silnice. před tím stálo pár týpků a mluvili spolu. fakt jsem litovala, že neumím francouzsky, protože mluvit s nima jsem v ten moment šíleně chtěla. nebo to byli uprchlíci.

už se mi krátil čas a to mi bylo nepříjemný. doháněla mě realita. chtěla jsem v těch ulicích brouzdat napořád. znát každou ulici, každou dlaždici. a tak jsem tam broudzala dál. dál mě oslovovali francouzi a já jim dál říkala, že nejsem místní. někteří byli bílý a někteří černí. ženy i muži. někdo mě pozval na kávu a někdo chtěl moje telefonní číslo. někdo se zase jen zeptal na cestu. až jsem potkala člověka, co mě oslovil anglicky. po třech vyměněných větách a oposlouchaný akcentem jsme zjistili, že jsme oba z čech. ukázala jsem mu kudy má jít, to jsem vyjímečně věděla a rozloučili jsme se.

je zvláštní, jak jsem si tu připadala ne sama. už byl čas oběda, tak jsem šla hledat nějaké místo, kde se můžu najít. žádný mekáč, žádný toust. jestli se mi něco libí na francouzech, tak je to způsob jak jí. tím nemyslím, že u toho dělají nějaký zajímavý pohyby, ale že tomu věnují čas. že jsou ochotní sejít se s rodinou, s přáteli u jednoho stolu, sedět jíst a mluvit. u toho si dát skleničku. my nemluvíme. my jíme fastfood za chůze nebo se díváme na televizi. a každým dnem nám z toho zakrňuje a zakrňuje hlava. a já takhle jím taky. jsem líná vařit, protože nemám pro koho vařit, protože mě nebaví si uvařit jenom sama pro sebe, protože můj spolubydlící se mnou nemluví na té úrovni, kterou bych potřebovala. a když jsem žila s našima, tak jsem taky jedla u televize, protože každý chtěl mít u jídla klid. jediný, co se změnilo je to, že teď si k jídlu dám skleničku. nebo bez jídla.

tak jsem šla na ten rádoby pařížský oběd. našla jsem si místo v restauraci kousek od Voltaire přímo do ulice. ceasar a chardonnay. seděla jsem tam sama asi hodinu a půl. jedla, pila víno a dokuřovala poslední zbytky cigaret, co mi zůstaly v krabičce. taky jsem tu hodinu a půl pozorovala lidi. prošlo jich několik desítek. každý jiný. někdo čekal na rohu na lidi, to u nás ve čtvrti stojí na rohu jenom dealeři. jiní se ptali na cestu. a na mě volal konec. začala to servírka, která se mě zeptala, jestli chci zaplatit a já zaplatit musela. šla jsem zpátky na hotel, vzala si baťoh a jela na zpátky na letiště.

tohle to vracení domů mi vždycky připadá víc neuvěřitelný, než odjezdy na za hranice. nechce se mi. po nikomu se mi nestýskalo. a to ať si nikdy nikdo nebere špatně, ale já nejsem ten typ člověka, komu se stýská. když víte, že ty lidi pořád jsou, nemusí te vidět dvacetčtyři sedm. furt jsou a když se vidíte míň, o to je pro vás ten čas vzácnější. a sejde z očí sejde z mysli je nejhorší citát na světě. spíš je to sračka. uplna sračka.

třeba si říkáte, že celá tahle moje Paříž byla vlastně docela klidná. pro někoho třeba až nudná. to bych ale nesměla chytnou po cestě na letiště psycho, že moje letadlo vzlétne beze mě. i když jsem věděla, že mám ještě nějakou rezervu, tak jsem se špatně podívala na hodinky, špatně jsem se podívala i na telefon. ruce se mi klepaly víc jak dva dny po petidenním festivalu a skoro jsem si volala taxi, protože jsem věřila, že s ním tam dojedu asap. taky jsem začala vytáčet svojí aerolinku, aby na mě počkali. naštěstí to nezvedli, protože jsem vzápětí zjistila, že jsem prostě jenom koště a stihnu si tam koupit i kafe. ale co si budem podívat. jsem koště doopravdy, protože kdybych si nebyla „jistá“ a znovu se koukla v kolik letím, zjistila bych že jsem si byla jistá, ale s rozdílem 40 minut. a i když jsem si fakt přála v paříži zůstat, nechcete v ní zůstat s posledními 25 eury. ahoj mami, ty si mi říkala, ať neletím?

sedím v letadle. vedle čecha, co se roztahuje. nebudeš se roztahovat, zlato. koukám se z okýnka na mizející paříž a čtu si bukowskiho. na letišti na mě nikdo nečeká. nemá kdo. na Veleslavíně potkávám první smažky a první bezďáky. nemám 5 korun.

alespoň už vím, že se nemám hledat, ale utvořit se.

One thought on “paříž016 2/2

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s